Přídržnost hliněné omítky na cihlách

Kdysi dávno platilo pravidlo, že pokud se hliněná omítka nanáší na cihlu, tak postačí povrch natřít hliněným nátěrem a ten zajistí dostatečnou přídržnost k podkladu. Toto pravidlo platilo ještě v době, kdy se zdilo na běžné cihly ve formátu 29x14x6,5 cm. Když se začalo zdít na větší formáty cihel, které byly zděné na centimetrovou maltu, tak se ještě neprojevovaly žádné problémy. Jakmile ale přišla nová technologie zdění na tzv. broušené cihly, tak se začaly občas objevovat problémy s přídržností omítky k cihlám.
Co se přihodilo?
Hliněná omítka je schopná držet pouze na savých a drsných podkladech, protože k podkladu nepřilne chemicky jako např. cementová omítka, ale pouze mechanicky. Pokud nebude mít možnost se do něčeho zaseknout (podobně jako když chytnete do ruky tenisový míček), tak na podkladu prostě držet nebude, i když nějaký čas po nanesení můžete mít pocit, že omítka držet bude. Omítka totiž během roku v závislosti na vlhkosti interiéru mění svůj objem a to až o 0,15%. Pokud není dobře zaseklá v podkladu, tak se časem může odstřihnout.
Současné velké formáty cihel jsou velmi hladké a hliněná omítka na nich přestává držet. Dokud se tyto cihly zdily na 1 cm spáru, tak hliněná omítka se byla schopná udržet na stěně díky těmto spárám. Jakmile ale přišel systém broušených cihel, které se lepí na lepidlo nebo na PU pěnu, tak se už omítka neměla kde zachytit. Proto se začalo doporučovat nanášení cementového špricu (směs cementu a písku 4 mm) na ploše cca 40%. Takový povrch byl potom ideální pro hliněnou omítku. Více na přiložených fotografiích.

Text Michal Navrátil
Foto poskytl Libor Polášek