Hliněné omítky a plísně při vysychání: kdy vznikají a jak jim předcházet

1. Kdy se mohou plísně na hliněné omítce objevit
2. Organické příměsi a praktické zkušenosti ze staveb
   
3. Jak nejlépe předejít tvorbě plísní
4. Jak postupovat, pokud se plíseň objeví
5. Vliv vápna na plísně a vlastnosti omítky
6. Sorpční křivka a vliv vápna na regulaci vlhkosti

Hliněné omítky jsou vyhledávané pro své přírodní složení, schopnost regulovat vlhkost a přínos pro zdravé vnitřní prostředí. Přesto se kolem nich často objevuje otázka, zda se na nich může vytvořit plíseň. Odpověď je z odborného hlediska poměrně přesná: samotná hlína růst plísní nepodporuje, nopak se s růstem plísní dokáže lépe v interiéru vypořádat než konvenční mmateriály, během vysychání omítky se ale při vysoké vlhkosti, pomalém schnutí a nedostatečném větrání může na povrchu dočasně objevit biologický růst. Nejde tedy o problém suché hliněné omítky v běžném provozu, ale o jev související především s podmínkami na stavbě, délkou vysychání a případným obsahem organických příměsí, jako je řezanka, sláma nebo konopí.

Plísně a houby jsou přirozenou součástí půdního ekosystému. Společně s bakteriemi zajišťují recyklaci živin z rozkládajícího se biologického materiálu rostlinného i živočišného původu. Živí se organickou hmotou a při jejím rozkladu vzniká oxid uhličitý, těkavé látky, étery a minerální složky, které se uvolňují do okolního prostředí. Právě tyto látky vytvářejí charakteristický pach, typický například pro staré a dlouhodobě neudržované domy. Některé z nich mohou mít negativní vliv na lidské zdraví.

Plísně se vyskytují téměř všude, a to jak ve venkovním prostředí, tak v interiérech budov. Jejich koncentrace ve vzduchu se během roku mění a zpravidla bývá nejvyšší od konce léta do začátku zimy, kdy dochází k intenzivnějšímu rozkladu vegetace.

Hlavní část plísně není okem viditelná. Tvoří ji síť jemných vláken, tzv. mycelium, které prorůstá hmotou. Aby plíseň během růstu omezila konkurenci, především bakterie a některé kvasinky, produkuje mykotoxiny. Ty rozvádí až na okraj svých vláken a následně je uvolňuje do okolí. Pro člověka jsou mykotoxiny nebezpečné zejména při požití, protože se mohou v organismu kumulovat. Z pohledu hliněných omítek však nepředstavují hlavní problém.

Viditelná část plísně slouží k rozmnožování. Vytvářejí se zde mikroskopické spory, tedy výtrusy, které se větrem nebo otěrem dostávají do okolí a mohou kontaminovat další povrchy. Spory usedají na vlhké materiály, kde vytvářejí nová vlákna mycelia. Pokud je koncentrace spor ve vzduchu vysoká, může je člověk vdechnout do plic. U alergiků nebo osob se sníženou imunitou mohou vyvolat podráždění nebo alergickou reakci. Obecně se předpokládá, že pokud zdravý člověk není vysokým koncentracím spor vystaven dlouhodobě, neměly by vzniknout závažné zdravotní problémy. Přesto není vhodné se zvýšené koncentraci spor zbytečně vystavovat.

Samotná hlína plísně nepodporuje. Riziko vzniká především tehdy, pokud hliněná omítka obsahuje organickou příměs a současně vysychá příliš pomalu. Kritické období nastává během realizace a schnutí omítek, tedy do doby, než materiál dostatečně vyschne a stabilizuje se.

Plísně na hliněných omítkách se mohou objevit do okamžiku, kdy klesne vlhkost omítky přibližně pod 14 %, relativní vlhkost vzduchu pod 60 % a vodní aktivita pod hodnotu 0,65 Aw. Při splnění těchto podmínek se růst plísní zastavuje. Teplota přitom nemusí být vždy rozhodujícím faktorem, ale z praktického hlediska je pro správné schnutí hliněné omítky vhodné zajistit, aby se teplota vzduchu pohybovala nad 15 °C. Při nižších teplotách totiž vysychání probíhá výrazně pomaleji.

Při nanášení hliněných omítek je nezbytné dodržovat technologické přestávky mezi jednotlivými vrstvami. Vrstva o tloušťce 2 až 3 cm může vysychat přibližně týden až čtrnáct dní. U směsí s vyšším obsahem jílu může doba schnutí přesáhnout i jeden měsíc. Po celou tuto dobu musí být zajištěno dostatečné větrání při schnutí omítky, aby mohla být přebytečná vlhkost plynule odváděna z jejího povrchu. V opačném případě dochází ke zpomalení vysychání a vytvářejí se podmínky vhodné pro růst plísní, zejména u omítek s organickými příměsemi.

V praxi je důležité si uvědomit, že těsně nad povrchem vysychající omítky vzniká téměř stoprocentní vlhkost. Tato mikrovrstva vytváří ideální prostředí pro růst plísní. Pokud se však po povrchu stěny pohybuje vzduch, dochází ke snížení vlhkosti v této zóně a podmínky pro růst plísní se výrazně zhoršují. Z tohoto důvodu bývá intenzivní větrání účinnější než samotné použití vysoušečů vzduchu. Větrat je však potřeba rozumně; například v parném létě nebývá vhodné větrat přes poledne.

Vyšší riziko biologického růstu se týká především hrubých omítek s příměsí organických materiálů, jako je řezanka. Díky svým schopnostem pojmout vysoké množství vlhkosti schnou déle a při nevhodných podmínkách mohou na svém povrchu dočasně vykazovat výskyt plísní nebo hub. Jemné štukové omítky naopak vysychají rychleji, a proto se u nich tento problém většinou neprojevuje.

Je znám i ojedinělý případ z pasivní dřevostavby, kde na mokrých hliněných omítkách vyrostly jedlé houby. Důvodem byla kombinace několika nepříznivých okolností: stavba byla vzduchotěsná, nevětralo se a po dobu čtrnácti dnů nebyla z vysoušečů odstraňována zkondenzovaná voda. Dva týdny tepla a vysoké vlhkosti v interiéru tak vytvořily ideální podmínky pro růst hub a plísní. Jednalo se však o mimořádný a výjimečný případ. Po vyschnutí omítek se podobné projevy dále neobjevují.

Houby na hliněných omítkách. Tento případ je ojedinělý a žádný jiný nám není známý.

Pokud se na povrchu hliněné omítky již objevily spory plísní, nejčastěji ve formě bílých nebo černých chomáčků, je potřeba v první řadě zlepšit větrání a podpořit rychlejší schnutí hliněné omítky. Ve většině případů tím dojde alespoň k zastavení dalšího růstu.

Jestliže z jakéhokoli důvodu nelze větrání dostatečně zintenzivnit a plíseň se již objevila, je možné povrch omítky rozprášit čistým lihem nebo bílým vinným octem. Pokud se rozhodnete přimíchat do omítky vápno, pamatujte že ocet nesmí přijít do kontaktu s vápnem, protože by ztratil účinnost. Takové ošetření zpravidla zastaví růst plísně přibližně na tři dny, poté je nutné nástřik zopakovat. Použít lze také specializované přípravky proti plísním, například HOME CLEANSE nebo STOP PLÍSNÍM od firmy Subio. Naopak vhodné nejsou přípravky na bázi takzvané chytré houby.

Po úplném vyschnutí omítky se plíseň setře vlhkou houbou a následně je možné pokračovat další vrstvou hliněné omítky. V jednodušších případech postačí preventivní postřik čistým lihem a následné stažení plísně vlhkou houbou. Po vyschnutí omítky se plíseň zpravidla znovu neobjevuje.

Výjimku může představovat pouze extrémní a dlouhodobý nárůst vlhkosti způsobený dalšími mokrými procesy na stavbě, například betonováním podlah. Vyschlá hliněná omítka jinak nemá běžně problém s plísněmi ani v koupelnách, protože se zde zpravidla nevytvoří dostatečně vysoká vlhkost po dostatečně dlouhou dobu, přibližně tři dny, která by umožnila rozvoj plísní.

Jednou z dalších možností, jak během schnutí omezit riziko vzniku plísní, je přídavek hašeného vápna. Jako účinný se uvádí přídavek 1,5 % hašeného vápna objemově. Je velmi důležité tento poměr přesně dodržet. Při nižším přídavku totiž vápno nemusí mít dezinfekční účinek a jeho působení může být naopak kontraproduktivní.

Současně ale platí, že přídavek vápna i cementu mění vlastnosti hliněné omítky. V nižších koncentracích může docházet ke snížení pevnosti. Teprve při vyšším obsahu, přibližně nad 7 % objemově, dochází ke zvyšování pevnosti, ale v takovém případě již přestávají dominovat vazby mezi jílovými minerály a jsou nahrazovány vazbami vytvářenými vápnem nebo cementem. Z materiálového hlediska pak již nejde o čistě hliněnou omítku, ale spíše o omítku hlinovápennou nebo hlinocementovou.

Z dlouhodobého hlediska je proto obvykle vhodnější do hliněné omítky vápno, cement ani jiná zlepšovadla nepřidávat, pokud to není nezbytné. Každý takový zásah totiž mění přirozený charakter materiálu a může omezit jeho schopnost vytvářet v interiéru specifické živé klima, které je jednou z hlavních předností hliněných omítek.

Důležitým zjištěním je také vliv přídavku 1,5 % vápna na schopnost hliněné omítky regulovat vzdušnou vlhkost. Sorpční křivka ukazuje, jak se změnil příjem a opětovné uvolňování vlhkosti u materiálu o tloušťce 1,5 cm. Měření probíhalo v klimatizační komoře při teplotě 21 °C. Relativní vlhkost vzduchu byla nejprve zvýšena ze 43 % na 76 % a po 48 hodinách byla znovu snížena na 43 %, kde zůstala dalších 48 hodin.

Z odborného hlediska hliněné omítky v suchém stavu nepředstavují materiál, který by podporoval růst plísní. Rizikovým obdobím je především fáze vysychání, a to zejména u hrubších vrstev a směsí s obsahem organických příměsí. Největší vliv má dlouhodobě zvýšená vlhkost a nedostatečné větrání, nikoli samotná přítomnost hlíny. Klíčem k prevenci je správný technologický postup, respektování doby schnutí jednotlivých vrstev, dostatečné větrání při schnutí omítky a omezení dlouhodobě vysoké vlhkosti v interiéru. Pokud jsou tyto podmínky dodrženy a omítka řádně vyschne, zachovává si hliněná omítka své přirozené vlastnosti i schopnost přispívat ke zdravému a stabilnímu vnitřnímu prostředí.